El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Úterý, 23.09.2014., 16. den: Frómista - Carrión de los Condes, 21 km, 3:20.
Z Frómisty jsem vyrazil poměrně pozdě, krátce před osmou hodinou. Do Población de Campos vede cesta, tzv. senda podél silnice. Na konci osady jsem dostihl Istvána a Violu. Prohodili jsme pár slov a pak jsme se rozloučili, oni totiž chtěli jít kratší cestou, t.j. i nadále podél silnice, zatímco já jsem odbočil doprava na Villovieco. Tato cesta vede tichým a pěkným krajem podél řeky Ucieza a teprve u vesnice Villalcázar de Sirga se slučuje s tou cestou kratší. Z Villalcázar je to ještě 6 km do Carrión de los Condes, dnešního cíle. Cesta je sice přímá jako by ji stavěli podél pravítka ale současně i mírně zvlněná, město lze proto spatřit až na posledních třech kilometrech. Do té doby je moudřejší jít se sklopenou hlavou, jinak to dobrou půlhodinu vypadá tak, jako by člověk postával na jednom místě.
Celou cestu jsem prošel velmi rychle a než jsem došel do Carriónu, předběhl jsem celkem 56 poutníků. Podle odhadu je to dobrá polovina celkového počtu lidí, pohybujícího se dennodenně z místa na místo. I přesto, když jsem dorazil do albergu Espiritu Santo, čekalo tam už na registraci devět poutníků. Když nás pak jeptiška začala registrovat, dost sprostě jsem se vklínil za první tři španěly, protože jsem tušil a doufal, že odpoledne tady asi budu mít něco k vyřízení. A taky jsem chtěl získat tu postel v rohu, mezi dvěmi okny, kde je nejvíce světla a vzduchu a na které jsem spal vloni. Carrión de los Condes se mi zdál být dost velkým městem ale později jsem zjistil, že obyvatel tu bydlí překvapivě málo - jen 2200 lidí. Po zvládnutí povinných úkonů jsem se rozhodl vyhledat nějaký krám, kde bych mohl koupit mobil. Nemusel jsem se moc vyptávat, po třetím "Donde está una tienda de móviles?" jsem se ocitl v obchodě s různými elektrickými spotřebičemi. Bylo tu k dostání vše, od vysavačů, ledniček až po fotoaparáty, mobily a tablety. Prodavač mluvil samosebou jen španělsky, poprosil jsem ho, aby mi ukázal, co tu má, co začíná jako "Samsung Galaxy". Výběr byl podle očekávání dost mizerný a ceny dost vysoké. Buď to bude sedmipalcový tablet za 200 eur anebo pětipalcový mobil Grand Neo za 300. Rozhodnutí bylo velmi jednoduché: tablet se mi sotva jen vešel do stehenní kapsy, odkud mobil každou chvíli vytahuji kvůli focení a navíc v něm nebyla GPS, nutná pro orientaci a vyhledání geokešek.
Prodavač byl jinak velmi ochotný, pochopil, že mobil koupím jen poté, až mi jazyk nabídky nastaví na angličtinu, vloží SIM kartu a mně se s ní podaří zavolat domů. Stalo se, a mobil, jenž rozměrem a tvarem byl k nerozeznání od Samsung Galaxy S5 se choval přesně podle mých představ, tedy téměř stejně jako můj Note 2. Jen tužka mu chyběla. Prodavač mi zadarmo přidal i adaptér na SIM kartu, která byla při koupi Note 2 uříznutá na mikro SIM a nyní musela být uvedena na původní rozměr (doma tento kousek z plastu je k dostání za 1050 Ft, t.j. asi 90 korun). Na druhou stranu samotný mobil byl o více než polovinu dražší než doma. No ale, v současné situaci jsem na to nemohl brát ohled. Byl teď pro mne základní potřebou. Ani ne tak samotný telefon ale jeho wifi, GPS a fotoaparát.
Po úspěšném nákupu jsem se coural městem a hledal nějaký náladový bar, kde bych mohl u půllitru San Miguela či Estrelly oslavit, že po 13 dnech mám opět čím fotit a posílat domů vzkazy. Z minula jsem si pamatoval na malé náměstíčko, uprostřed s fontánou zdobenou velkou mušlí Svatého Jakuba, na jejíz povrch tryská voda z rybích úst. Na rohu tohoto náměstí je hospoda a před ní trochu místa pro několik stolků. Bylo krásné počasí a tak jsem si chtěl taky sednout venku. Objednal jsem si pivo, zaplatil, vyšel ven a sundal jsem jednu ze židlí, na sebe nakupených v rohu náměstíčka. U dvou stolků už seděly skupinky lidí, vesele se bavili, očividně též poutníci. Nechtěl jsem se vetřít a tak jsem si sedl poblíž k jedinému prázdnému stolu, který tu ještě byl. Avšak sotva jsem si sedl, hned mě přizvali k sobě a tak jsem strávil velmi příjemné odpoledne ve společnosti Marka z Oregonu, Reneé z Antwerpenu a italských Kanaďanů Joeho s Mae (otec a dcera). Bavili jsme se jak staří dobří známí a poté, co jsem se s nimi rozloučil, jsem je už nikdy více neviděl. Přesto o sobě víme, Camino a Facebook nás spojuje i nadále. Jak mám ve zvyku říkat: Camino je mimo mnoha dalších faktorů o krátkých ale intenzivních přátelstvích.
Po třetím půllitru jsem se tedy rozloučil s novými kamarády a cestou zpět se setkal s Istvánem, kterému se taky podařilo ubytovat se v Espiritu Santo. István žije na venkově, pracoval v tamější rafinérii, od penze je hajným svého okrsku. Pro svou práci nikdy nepotřeboval cizí jazyk, přesto se mu všude daří dorozumět, hodní lidé mu pomáhají. Teď právě potřeboval vyzvednout nějakou částku z automatu, chtěl by si koupit nové boty místo těch, které ho celou dobu nesnesitelně trápí a zřejmě jako já, počítal s tím, že tady by se mu to podařit mohlo. Nejprve jsme nakoupili nějaké potraviny a potom našli prodejnu obuvi. Podle vyvěšené tabulky měl být od 17 hodin otevřen. Už bylo ale pomalu půl šesté a nikde nikdo. István tam zůstal, jak se pak ukázalo, marně.
Vrátil jsem se do albergu, abych na mobil nahrál ty nejpotřebnější aplikace (editor, mailer, mapu Španělska, Facebook, Messenger, Skype, ftp, atd.), ale wifi bohužel prakticky nefungovalo. Na dvorku kostela jsem se u jednoho stolku navečeřel. U vedlejšího sedělo několik mladých holek a kterákoliv cokoliv řekla, všechny se řehtaly jak nepříčetné. Sundal jsem ze šňůry uschlé prádlo a odebral se balit. Nenalézal jsem ale svou basebalovou čepici. Měl jsem dojem, že jsem ji při registraci položil na vedlejší židli a tam by tedy měla být. Vyhledal jsem jeptišku, která nás registrovala, ona se tam šla podívat (sám jsem tam jít už nemohl, protože po registraci byla tato část budovy zavřena). Nic tam nenašla, poděkoval jsem jí a chtěl jít zpět ale ona kývla, abych jí následoval. Několika chodbami jsme se dostali do suterénu, kde z jedné skříně vyndala velkou tašku plnou zde zapomenutých čepic. Všechny čepice byly očividně čisté, vyprané. Vybral jsem si jednu z nich, tu která se mi nejvíce líbila. Ona přitom vyndala jinou, kterou považovala za praktičtější, vzala mi tu "moji" z rukou a se slovy "tahle je hezčí" mi do ní vtiskla tu druhou. Nežli jsem se vzpamatoval a zformuloval španělsky nějakou námitku, taška byla opět ve skříni a my se vraceli zpět. Čepice, kterou pro mne jeptiška vybrala byla bezesporu unikátní z toho ohledu, že její kšilt byl sešitý ze dvou půlek, které tak umožňovaly složit čepici naplocho. Wifi sice nefungovalo, nicméně jsem krátce před večerkou objevil dvě PC, ke kterým měli poutníci volný přístup a tak před ulehnutím jsem ještě podal domů bleskovou zprávu o dnešním úspěchu.